Tuhle otázku, následovanou obvykle ještě dalšími, z nichž vyberu například "To tě to baví?" "A co kdybys dostala nějakýho haranta, co tě bude zlobit?" "Fakt by se mi chtělo trávit odpoledne u vyjmenovaných slov...", slýchám pokaždé, když se někdo dozví, že doučuji menší děti.

Myslím, že si ani nesmyslnost svých otázek neuvědomují. S doučováním jsem vlastně začala kvůli kamarádce. Líbilo se mi, že i když mám během týdne odpoledne volno všehovšudy dvakrát tři hodiny, když se zvládnu správně domluvit, doučování stihnu. Všichni okolo mě buď brigádu mají a nebo o ni vyloženě nestojí. Ale kde vzít čas například na odpolední směny ve fastfoodu a zároveň stihnout všechny sportovní tréninky, jazykové nebo umělecké kurzy (a v podstatě všechno ostatní)?

Přiznám se, že tohle byl hlavní důvod, proč jsem doučovat začala, ovšem po několika lekcích s holčičkou ze čtvrté třídy, s níž pravidelně děláme právě vyjmenovaná slova (u kterých by vybraní jedinci dle svých slov rozhodně nechtěli trávit dvě odpoledne v týdnu), jsem si tuto činnost více něž oblíbila. Snad každý doučovatel zná pocit, kdy jeho student pochopí látku, o níž ještě před hodinou prohlásil, že je "nejtěžší v celém vesmíru", nebo kdy se díky společnému úsilí konečně propracujete k jedničce z diktátu. Hlavní motivací už tedy dávno není časová nenáročnost, ale pocit, že to, co dělám má doopravdy smysl. Tím tedy odpovídám na úvodní otázku, přesně tohle z toho mám.