Představte si českou třídu. Představte si sami sebe v minulosti/přítomnosti. Zkuste si představit obrázek celého našeho školství - jak je koncipováno, jak je vedeno, jak je rozvíjeno.

Každý z nás vidí svůj vlastní obrázek, jenž provází jeho subjektivní názor. Podívám-li se na ten svůj, vidím pořád stejný obrázek třídy se symetricky uspořádanými řadami lavic, kde učitel podává svůj výklad znuděným žáčkům. Chápu, že fyzika, matematika a podobné náročnější předměty, nejsou jednoduché na pochopení stejně tak jako na vysvětlení, ale přesto se nejedná o čistě nezajímavé předměty! Takže kde je možné, že se skrývá problém? V žácích? Možná jen při absolutním nezájmu. V učiteli? Držíme-li se ideálního přesvědčení, že učitelé vykonávají své zaměstnání, protože opravdu chtějí, tak také ne.

Podle mě? V přístupu. Jak jsem již zmínila, ráda bych věřila, že pedagogovo zaměstnání není jen denní nepříjemností a opravdu se snaží předávat svou látku, ale možná by celý proces mohl usnadnit či vylepšit inovativní přístup k žákům. Podíváme-li se do světa, do zemí jako na příklad Finsko či Anglie apod., vidíme neskutečné rozdíly mezi naším a jejich způsobem výuky. Možná jste také četli o plánech Finska pro rok 2020, o zrušení členění na jednotlivé předměty, ale naopak smíšenou koncepci předávání znalostí, jež se primárně řídí subjektivními dovednostmi a schopnostmi dětí. Jinými slovy: naučíme tě to, co budeš potřebovat, zbytek ti stačí v základech. Mohly by se vést bohaté debaty o tom, jak je tento přístup na jednu stranu praktický, na druhou stranu, jestliže jiní se zvládli naučit tolik věcí, jež sami pokládali za zbytečné, ale museli, proč by se to nemohly naučit i jejich děti a další. Já souhlasím, že lidský mozek je neuvěřitelně fascinující a jedinečné centrum sběru informací, ale nemůžete přece popřít, že si je všechny do jednoho i ponechá. Mým argumentem by bylo: proč se tedy naopak nenaučit pouze to, co už tak snadno nezapomeneme a zároveň nám bude k užitku?

Dalším již zmíněným příkladem je Anglie, kde se na žáky pohlíží jako na jednotlivce. Proč by učitelé srovnávali jedno dítě s ostatními? Každý je přece jedinečný a jestliže nevyniká v jednom oboru, co když je naopak o to lepší v tom druhém? Všímáte si té podobnosti těchto dvou moderních systémů? Oba se řídí tím pravidlem, které je u nás teprve jen v zárodku, a tudíž, že každý je originálním jedincem a měl by tak být brán... Co se tím vším snažím říct? Je to jednoduché. Nemyslím tím nejen svoji myšlenku, ale i celý proces výuky. Přijde mi, že z něj naše společnost dělá větší složitost, než doopravdy je. Je dítě pro něco nadané? Rozvíjejte ho tím směrem ještě víc! Nejde mu jiný předmět? Snažte se mu jej podat jinak! K čemu nám jsou Rámcové vzdělávací programy, které se zaměřují na hlavně na rozvoj skupiny nebo Bílá kniha, na které jsou navíc všechny tyto koncepce závislé..

To klíčové slovo: jinak. Co kdybychom se zkusili oprostit od tradiční výuky z dob našich rodičů a nás samých a zkusili trochu experimentovat? Zajímat se o podstatu samotného žáka, dělat hodiny aktivnější a ukazovat, že předmět, který se snažíme předat není jen hrstka teorie, ale naopak. Klidně i zrušit systém známkování. Připadá vám to bláznivé? Ale proč? Co nám tak užitečného přinášejí známky, kromě jednoznačného obrazu našich znalostí na základě škálované stupnice od 1 do 5? Co tak jej nahradit slovním hodnocením, aby dítě přesně vědělo, co umí a neumí, zda je to pro něj dobře či v čem by se měl zlepšit. Přiznávám, že známky mají i jistým způsobem motivační funkci, ale i slovo pochvaly (klidně i písemné) má stejnou funkci, je-li brána vážně.