Ať už jste učitel, doučovatel, vychovatel či student, jsem si jistá, že vám bylo minimálně párkrát umožněno poznat toho nejpodstatnějšího a nejmocnějšího činitele celé výuky. Toho, jež dělá učení učením, a který jen celý už tak složitý proces neskutečně urychluje a dává mu smysl. Je to vlastní iniciativa. Ten nejpodstatnější článek. Snad ani není podstatné dohadovat se, jak bychom si asi bez osobní píle vedli nejen ve škole, ale i v běžném životě. Ačkoliv i když to zní tak prostě, stejně jako snad veškerá teorie, v praxi je tento úkol daleko obtížnější. Jde o maximální soustředění za cílem dosáhnout toho nejlepšího výsledku. Takové soustředění vyžaduje mnoho energie, jejíž vydávání se nám může jevit zrovna zbytečné či nemožné pro nějaký úkol či na reakci na určitou situaci. V podstatě se není čemu divit, že se žáci s tímto nasazením ani neobtěžují začínat ještě před začátkem celého procesu. Přesto, nejen z vlastní zkušenosti, dobře víme, že to je možné. Existují různé způsoby, jak tento spínač v naší hlavě udržet zapnutý. Studenti dávají často přednost ucelenému memorování, díky kterému mohou být posléze hrdí na to, jak umějí odříkat tři listy formátu A4 z paměti asi jako děti text písničky jako Skákal pes. Pěkná práce, ale zkuste si tuto básničku poslechnout za několik týdnů a najednou to bude myslivec, který skáče přes louku. Chci tím ukázat na případ, jenž je sice účinný pro jistý časový úsek, pro splnění jistého úkolu, ale rozhodně už nekoresponduje s Komenského principem trvalosti (= naučená látka se má uchovat v paměti trvale, pokud možno doživotně). Dalším způsobem je zaujetí či dobrá motivace. Obojí dokáže, nadneseně, holé zázraky! Každý z nás si prošel tím, že se na poslední chvíli musel naučit na test a zbývalo přitom velice omezené množství času. Propadáme se do takových „neškodných posedlostí“, kdy zkoušíme něco nového a nehledě nad tím, jedná-li se o cvičení, fotografování, zájem o kulturu, umění, památky, egyptskou historii a tak dále.

Aniž si to uvědomujeme, učíme se spousty nových informací o našem objektu zájmu. Postavíte-li tyto informace před někoho jiného, který momentálně s tímto oborem zájmu tolik neví a ani neměl dříve se o něj zajímat, nikdo mu nedal důvod, a rozhodnete o tom, že se je musí naučit, jaká podle vás bude reakce? Klíčové je zkrátka pojetí, kterým informace člověku předkládáme. To by byla iniciativa ze strany učitele. Něco však chybí, nemyslíte? Učitel a učivo možná tvoří jistý celek, ale společně jsou k ničemu, chybí-li v této rovnici i žák. Říká se tomu didaktický trojúhelník a každý jeho cíp nese jednoho účastníka výuky, bez nějž je doslovný proces vyučování zhola nemožný. Snaha musí být na všech stranách a má-li student ve svého učitele důvěru, že mu může smysluplně předat nějaké poznání, chápe-li smysl tohoto poznání, poté je veškerý zbytek práce na jeho bedrech, aby si tyto informace měl zájem vzít a co je hlavní: pracovat s nimi! Naše práce coby učitelů/doučovatelů se omezuje pouze na čas, který s žáky trávíme. Ve zbytku času jsou sami zodpovědní za své úsilí pokračovat v námi načaté práci. Opakování a náprava slabých stránek, je už v jejich vlastním zájmu.

Nemá-li však čas, který už tak obětovali v hodinách a energie, kterou darovali tomuto procesu, přijít naprosto vniveč, je třeba, aby se čerstvě osvojená informace neztratila ve víru krátkodobé paměti. Na to bohužel existuje jen jediná pomoc: cvičit, cvičit, cvičit.