Děti s odlišným mateřským jazykem se zahájením školní docházky stávají také bilingvními. Mohou to být děti přistěhovalců, kteří sem přišli a část školní docházky již absolvovaly ve své původní zemi nebo děti cizinců, kteří se zde narodily. Tyto děti zde velmi často začínají školní docházku bez znalosti češtiny. Většina z nich se ovšem setká s češtinou nejpozději ve třech letech, v mateřské škole. Výjimkou mohou být romské děti, které ovšem nejsou děti cizinců, ale žijí v romské komunitě a ve většině případů nenavštěvují mateřskou školu. Nicméně tyto děti mají jednodušší situaci než děti, které do České republiky přišly až po zahájení školní docházky.

Nyní se podívejme se na dvě kazuistiky vietnamských dětí, které přišly do České republiky spolu se svými rodinami v průběhu školní docházky a jejichž osudy se zde odvíjely naprosto odlišným způsobem (Štefano et al., 2010). Obě dvě dívky zde nastoupily na základní školu a každá škola měla k dívkám jiný přístup. Nejprve Kim Than, která přišla do České republiky z Vietnamu, když jí bylo 12 let. První den ve škole neuměla vůbec česky. Čeština pro ni byla shluk nesrozumitelných zvuků, dívka byla vyděšena, kde se ocitla. Ve Vietnamu byla premiantka, zde byla kvůli neznalosti češtiny zařazena do 3. třídy. Tedy mezi děti o několik let mladší. I přes protesty rodičů, kteří chtěli, aby byla zařazena do třídy s vrstevníky, k tomu nedošlo. Ředitel to odůvodnil neznalostí češtiny a slovy, že „takhle přece bude mít víc času se ji naučit“. Kim ovšem kromě jazykové bariéry měla i problém najít si mezi mladšími dětmi kamarády. Po roce školní docházky se znalost její češtiny zlepšila, nastal ovšem nový problém, protože svými znalostmi převyšovala mladší děti. Škola jí tak nepřinášela nic nového a Kim se v ní začala nudit a mít problémy se školní docházkou. „Proč chodit do školy, když mě tam stejně nic zajímavého nenaučí?“ V 15 letech opustila základní školu, splněno ovšem měla pouze 6 let školní docházky. Otázkou zůstává, jaká budoucnost čeká tuto dívku. Druhou kazuistikou (Štefano et al, 2010) je příběh Thi, která přišla z Vietnamu do České republiky v 16 letech. Na začátku se jí zde nelíbilo, protože trpěla ze ztráty původních kamarádů a spolužáků. Nechtělo se jí učit česky a školní hodiny vždy odseděla a odtrpěla.

Ke komunikaci používala angličtinu. Po dvou letech, kdy stále neuměla česky, se její učitelka, které nebyl osud Thi lhostejný, šla poradit do Mety, o.p.s. Na jejich doporučení se Thi zapsala do letního kurzu češtiny pro děti s odlišným mateřským jazykem. Zde nastal velký obrat. Thi se zde potkala s vrstevníky a setkala se systematickou výukou češtiny. Po několika měsících mluvila česky a podala přihlášku na střední školu, kterou nyní studuje. Poslední kazuistikou je Maja (Štefano et al, 2010), která má sice české občanství, v České republice se narodila a celou dobu zde žije, ovšem její rodiče jsou cizinci. Maminka je z Bosny a Hercegoviny a tatínek ze Srbska. Rodiče komunikují česky pouze s obtížemi. Maja tedy spadá do kategorie dětí s odlišným mateřským jazykem. Maja u nás sice chodila do mateřské školy, na češtinu je tedy zvyklá, nicméně základní školu začala bez dostatečné znalosti českého jazyka. Paní učitelka jí posadila vedle velmi schopné spolužačky, která stíhá výuku sledovat, zapojovat se a zároveň jí pomáhat, když neví, co má dělat. Dívka se velmi rychle naučila Maje vysvětlit, jak vše chápe ona. Z děvčat se staly kamarádky a tráví spolu hodně času i o přestávkách. Kamarádka tedy Maje pomohla se zlepšením její češtiny. Doma rodina mluví rodnými jazyky rodičů, ti jsou si vědomi, že ji nemohou pomoci s češtinou a tak k nim dochází učitelka, která Maju doučuje. Její třídní učitelka toto hodnotí jako velmi pozitivní, protože jde vidět, že s Majou doma pracují. Maja je velmi bystrá a školním vyučováním nadšená. Zdroj: VENTEROVÁ Lenka, diplomová práce: Integrace bilingvních dětí do základních škol ŠTEFANO, Blanka et al., 2010. Maja z Čech. In: www.inkluzivniskola.cz [online]. Praha: META o.p.s., © 2010 [2016-2-20].