Když jsem jednou bloumal knihovnou, problesklo mi hlavou, jak málo ženských spisovatelek vlastně znám a jak málo jsem jich četl. Po mé pravé i levé straně se týčily police s knížkami, mezi kterými se nacházely jak stovky autorů mužského pohlaví, tak i stovky autorů pohlaví ženského. Po příchodu domů jsem si sedl a vypsal všechny knihy, které jsem kdy četl. Dvě ženy, zbytek muži. Byly to knihy Babička od Boženy Němcové a Harry Potter od J. K. Rowlingové.

Přiznávám, že Babička jako dílo mě nezaujala, četla se mi velice špatně, ale její přínos pro českou literaturu je neoddiskutovatelný. Naopak Rowlingová se mi četla velmi lehce, nemohl jsem se od jejich knížek odtrhnout. A její přínos pro světovou literaturu je rovněž neoddiskutovatelný. Když se mi Harry Potter líbil víc než většina knížek, co jsem přečetl a Babička mi v paměti uvázla jako klenot české literatury, proč jsem tedy nepřečetl víc knih od ženských autorů?

Ženy to totiž měly zpočátku velice těžké. Nemluvě o společenském životě v minulosti, kdy žena zastupovala starostlivou a pečující matku, která se stará o potomky a vaří manželi jídlo. Sednout s i k psacímu stroji a psát bylo tabu. Když už se nějaká silná a nezávislá žena k něčemu takovému odhodlala, musela používat mužský pseudonym a moc o svém koníčku nemluvit (příkladem budiž Mary Ann Evansová, autorka knihy Middlemarch, která používala pseudonym George Eliot). Bylo třeba, aby někdo, například Božena Němcová (prototyp silné a nezávislé ženy), překonal hranice společenských konvencí a dokázal, že i ženy jsou schopné napsat velká díla. Ovšem ani Němcová se nevyhnula požití mužského pseudonymu při publikování svých povídek (Štěpán Danielli). Musíme si uvědomit, že mužský pseudonym nebyl použit pouze z důvodu identity, ale i kvůli prodeji. Lidé nedůvěřovali ženským jménům a raději se literatuře psané ženami vyhýbali. Obrovský zlom nastal ve chvíli, kdy J. K. Rowlingová vydala Harryho Pottera. Po dopsání série totiž musela použit mužský pseudonym kvůli tomu, aby mohla nadále publikovat bez srovnávání jejich nových děl k sérii o mladém kouzelníkovi.

Troufám si říct, že je to poprvé v historii, kdy žena musela použit mužský pseudonym kvůli tomu, že ji četlo příliš mnoho lidí. Obecně se dá říct, že dnešní spisovatelky mají situaci mnohem lehčí. Podívejme se třeba na Suzane Collins, která napsala trilogii Hunger Games, nebo na Stephanie Meyerovou, autorku Stmívání. Znám mnoho mužů, kteří Stmívaní četli a líbilo se jim. Když už jsem narazil na autorky, které znám alespoň podle jména, musím se zmínit i o sestrách Bronteovývch nebo Jane Austen. Při všem tom bádání jsem si uvědomil, že jich znám víc, než jsem si zpočátku myslel. Problém je, že jsem vůči těmto autorkám (jako mnoho jiných mužů) choval předsudky. „Slaďárny nečtu,“ řekl jsem si a víc se jimi nezabýval. Mnoho lidí to tak má a je to velká škoda, protože přichází o jednu z nejlepších věcí, co nám může naše společnost nabídnout. A to o kvalitní literaturu. Při další návštěvě knihovny budu knížky vybírat mnohem pozorněji a vy byste měli také tak učinit.

Ženy autorky dokáží zachytit svět mnohem citlivějšíma očima než my muži; nejenom v oblasti vztahů a lásky, ale i v oblasti společenské. Přednedávnem jsem dočetl knížku Jako zabít ptáčka od Harper Lee, která se hluboce dotýká morálních otázek člověka a rasizmu. Nato jsem vzal do ruky Černobílý svět od Kathryn Stockett. Příběh o třech výjimečných ženách odehrávající se v 60. letech 20. století na americkém jihu. Autorky neuvěřitelně barvitě popsaly období rasové segregace a otevřely mi v mnohém oči. Proto i vy, až budete příště bloumat knihovnou a vybírat si, co si přečtete, nezapomeňte na to, že největší poklady nemusí být napsány z pera Ernesta Hemmingweye nebo H. G. Wellse.

Hledejte i mezi ženskými autorkami; naleznete poklad, o jakém jste ani netušili.