Děti umí vskutku zázraky. "Já to dělat nebudu!" řekne nakvašeně a zmizí pod stolem. V tu chvíli mi hlavou běží navlas stejná věta. Já to dělat nebudu. Jenže od malička mi vštepovali, že vzdávat se je zbabělé. A tak rychle přemýšlím, co dál. Různé scénáře.

Počkat, dokud se k práci sám nevrátí. Nabídnout něco jiného. Taky skončit pod stolem a ideálně s rozdělanou prací. Důležité je vydržet. Nikdy příliš netlačit, nikdy příliš neustupovat. Najít hranici mezi prací a zábavou, vysvětlit, že něco se musí, že to ale neznamená nudu. A být klidná, nenahlížet na takovéhle eskapády jako na osobní selhání. Ale třeba jako na příležitost vyzkoušet si, jaké je to vyplňovat písanku pod jídelním stolem. Ono za nějakou chvíli je všem zúčastněným jasné, že když je sešit na stole, píše se do něj o poznání líp. "Mělas v řešení chyby. Opravil jsem je," povídá, jako by byl naprosto nad věcí. Nejdřív mě zachvátí panika. To on může dělat chyby, ne já. "Omlouvám se. Děkuju," odpovím nejistě. Podívá se na mě. Bez výčitek. Bez čehokoliv negativního. "Jasně, stane se, proto jsem je taky opravil." Samozřejmě. "Tady stačí prodloužit přímku, uděláš na ní úsečku, z jejího středu kružnici, která ti protne ten čtverec, a máš hotovo." Pravda.

Proč mě to nenapadlo? Tohle je další poloha, do které se běžně vracím. Úžas nad tím, jak jednoduše si dokážou poradit. Je to přímý pohled na věc, který nám dospělým, mám pocit, občas chybí. Je to zároveň bezprostřednost, s jakou se do věcí pouštějí, jako by neměly zábrany, jako by bylo možné všechno. "Nemůžeš vědět, že to takhle nejde. Nech mě, zvládnu to." Jedno z nejkrásnějších odmítavých gest, které jsem v poslední době slyšela. Často třeba i vím. Skutečně to nejde. Ne vinou špatné úvahy, ale vinou chyby, která v postupu vznikla. Jenomže v tuhle chvíli zavřu pusu a čekám. Mám radost, že si věří, že věří sobě víc než mě. A až řeknu: Podívej se na tohle ještě jednou, plácne se do čela a "správný výsledek" bude na světě. Tady ovšem nejde o výsledky, víme. Tady je správným výsledkem samotný proces. Původně jsem zamýšlela sestavit článek z dětských hlášek. Něco vtipného. A pak mi to začalo připadat nedůstojné. Vůči všem, které učím. Nakonec jsem se rozhodla je nejprve ukázat v jiném světle. Jako obrovskou inspiraci, motivaci v hledání všeho, co je a není správné. Možná, byť to zní strašně strojeně, přes děti nacházím sebe. Čímž jsem se zacyklila, vrátila se zpět k minulému článku. A tak raději...

co plánuju příště? Dětské hlášky jsem slíbila, tak pokud se odvážím... A nebo cosi serióznějšího - víte, jaký je rozdíl v práci se skupinou a jednotlivcem?