Jsem studentka střední školy, a proto velmi dobře vnímám, jaké na náš má škola někdy nároky. Typicky by můj den mohl vypadat takto: od osmi do čtyř ve škole, poté na kroužek, domů a abych stihla všechny úkoly, prezentace a testy, tak ještě ideálně tři hodiny učení. Málokdo z nás má na takové životní tempo energii a také tu správnou motivaci. Motivaci.

Všechny nás zajímá jediná otázka: ,,kde to sakra budu potřebovat?" Ano, zcela dobrovolně jsem se v deseti letech rozhodla, že chci studovat všeobecné gymnázium. V době, kdy jsem ještě ani netušila, kdo to byla Marilyn Monroe. Poměrně závažné rozhodnutí na následujících osm let, nemyslíte? Já své volby nelituji a (skoro) nikdy bych neměnila. Znám však studenty, kteří ano. Ale ono to není tak jednoduché změnit školu nebo jít pracovat, dělat co vás baví nebo co chcete vy. Často jste pod tlakem rodiny, okolí a kamarádů nebo právě vaší školy. Zcela logicky nemají poté tito mladí lidé chuť studovat a dopodrobna probírat např. bezkyslíkaté sloučeniny síry nebo kardiovaskulární systém člověka. Studenti pak mají špatné známky nebo se látku pouze "našrotí" nazpaměť.

Kdo z nich má potom zájem chodit na neplacené praxe, účastnit se letních akademií a škol či dělat dobrovolníka? Upřímně jich příliš není. Je to pouze jejich chyba? Nemyslím si.