Hraju na klavír asi od vždycky. Od tří let, nějakých 26 let. Prošla jsem si náročným výcvikem mé babičky, která mě učila, která to se mnou myslela dobře, ale která používala metody, které nebyly příjemné a v dnešní době jsou opravdu pasé. Nicméně jsem se dostala mezi skvělé muzikanty, naučila se spoustu dobrýho, jezdila po soutěžích, poznala úžasné profesory.

Moje psychika se ovšem začala po letech nátlaku, nedostatku laskavosti, neustálé honby za úspěchem, hroutit. Na konzervatoři jsem to ještě zvládala, jelikož jsme potkala skvělého profesora, byť ne mého, který hrál naprosto nádherně, a já dostala novou naději, že to jde i jinak. S pocitem nadšení jsem se dostala na HAMU. Ten pocit, ale časem vyprchal a já byla na škole jen kvůli klavírnímu kvintetu, který jsme si se spolužáky založili a který jsem milovala. Ve třetím ročníku jsem už nemohla na škole vydržet ani minutu, bolely mne ruce, nervově jsem těžko zvládala zkoušky i koncerty. Myslím, že se jen dovršilo to, co v dětství vzniklo. Škola i profesor klavíru se mne snažili povzbudit, bohužel má vidina bakalářského koncertu, byla peklo. Nešlo to. Okolnosti se sešli a já v té době potkala muže, do kterého jsem se zamilovala a přestěhovala se do Brna. Došlo mi, že Prahy už jsem se nasytila a teď chci víc pohody.

Přítel je perkusionista a milovník improvizace. Hudba, koncerty, hraní si, byly pro něj nekonečná radost, což byl úplný opak mě. Začali jsme spolu hrát, díky jeho velké podpoře a novým kamarádům, kteří se nebáli umělecky tvořit, vyjadřovat, jsem objevila své nadšení pro vlastní tvorbu a improvizaci, ze které jsem vždy měla noční můru. Tak mě to začalo bavit!! Pořádali jsme workshopy na kterých jsme hráli, někdy i s ostatními muzikanty, a lidé tančili. Byly to krásné akce. Naprosto jiný svět. Zábavný, hravý, vtipný, bez přísného hodnocení.

Začala jsem skládat své skladby a písně. Miluju to. Konečně mám pocit, že mě to baví. Naštěstí v Brně je spousta hravých, milých lidí a tak se mi s prosbou o výuku začali ozývat přesně ti lidé, kteří to chtěli taky jinak, zábavnou, lehkou formou s laskavým přístupem. Jsem dojatá z lidí co učím. Většina má spoustu svých děl, učí se rychle, některé děti vymýšlí i pohádky k hudbě. K naší hře se přidávají i ostatní členové rodiny. Je to boží/ Jsem ráda za vše, co se mi přihodilo a kam mě to dovedlo...a těším se, jak to bude pokračovat!

Je tolik možností, každý je jedinečný a má své jedinečné přednosti. Je fascinující co se stane, když člověk se svými přednostmi umí zacházet, když jim dá přednost, když je objeví. Učím v rozmanitých úrovních, rozmanitém věku, či stylu. Na všem se dá domluvit, vše se dá zkusit/ Těším se na z nás a na vás.