Škola, škola, zase škola... Z úst rodičů často slýchávám příkazy, ať se jejich ctěné ratolesti věnují domácím úkolům, ať se učí to a ono. Že přece nechtějí být popelářem, že nechtějí skončit jako prodavačka a tak podobně. Dětičky se většinou kysele zašklebí, načež suše konstatují: „Tohle přece nebudu nikdy potřebovat.“ Případně: „Mě to nebaví.“ Nebo: „Já tomu nerozumím.“

Z dětských úst naopak lze často zaslechnout roztodivné dotazy adresované rodičům, které typicky začínají slůvkem proč (proč je v moři slaná voda? proč má na sobě sanitka nápis obráceně?), co (co to je ambiciózní?) a u těch starších třeba oblíbeným souslovím vysvětli mi… Málokdy se ovšem setkám s dostačující odpovědí. Děti jsou odbyty mlčením, nicneříkajícím nevím, nebo odkázány na druhého rodiče.

Ptají se, chtějí vědět víc. Učí se tak – to, co je baví, to, co jim připadá užitečné. A právě v tom bychom je měli podporovat.

Kdo z vás se někdy nezeptal, jakou známku dítě ve škole dostalo? Čí ratolest někdy radostně nepřiběhla domů, čekajíc pochvalu za jedničku z pololetní písemky? Ale nebylo by jaksi smysluplnější ptát se, co jsi se dneska naučil, jakou chybu sis opravil, co tě bavilo?

Chceme výkony, chceme výsledky, chceme srovnání s ostatními. Nezatracuji ani jedno, ovšem myslím si, že na prvním místě by měla být zodpovězena otázka smyslu. K čemu je dobré všechno to, co musím vědět? Na druhém místě otázka jedince, jeho schopností a dovedností, jeho možností – v čem se může zlepšovat (a v čem se zlepšovat chce), a co je naopak nutné zvládat jen na základní úrovni.

A jaká že je role učitele? Podle mého názoru právě on společně s dítětem nalézá smysl. On je tím, kdo mu pomáhá „odkrývat svět“, tím, kdo ho vede k řešení problémů, kdo nabízí další a další neznámé kouty. A zároveň mu umožňuje poznat hranice jeho schopností, a tedy říct: „Je to těžké, ale zvládnu to. Jen mi dej chvíli času.“

Snažím se k učení přistupovat právě tak. Že jsme každý schopen vnést do probírané látky kousek něčeho svého, že jsme parťáci, kteří se navzájem podporují, ale že přece jen mám na poslední slovo vždycky nárok já. Chci, aby se děti, které ke mně chodí, nestyděly říct, že něčemu nerozumí. Naopak. Aby se dožadovaly vysvětlení. Chci, aby uměly vysvětlovat ostatním. Aby si samy dokázaly dohledat to, co je zajímá. Aby chápaly, že ne všechno je bude fakt hodně bavit, že něco prostě trochu míň, ale že i tak musejí pracovat. Aby si věřily a věděly, že v něčem jsou krutopřísně dobré a v něčem zas tolik ne…

Každé dítě je jiné, vím. Někdy to jde, jindy počítám do deseti a zhluboka dýchám. I já se učím. Stále. Je to náročné, věřte mi. Tak proč to vlastně dělám? O tom zase příště.