Umět jazyk je víc než jen umět slovíčka a gramatiku. Jazyk má v sobě zakódovanou kulturu dané komunity, která jím mluví. Tím se vysvětluje, proč i lidé, kteří znají anglická slovíčka a gramatiku, nakonec znějí divně, protože na angličtinu pokoušejí napasovat český pohled na svět.

My, Češi, se obecně vidíme jako oběti dějů, které nemůžeme ovlivnit. Vzhledem k naší dějinné zkušenosti nám to asi nemůže mít nikdo za zlé, ale moc zdravé mi to nepřipadá. Vidět to můžete na maličkostech:

Ujel mi autobus. Kdo za to může? Autobus. Ujel mně, nevinné oběti řidičovy zlovůle. Parchant.

Kdybych byl Angličan, tak AUTOBUS zásadně ZMEŠKÁM. (I missed the bus.) Kdo za to může? Já. Protože jsem asi přišel pozdě. Je samozřejmě možné, že řidič skutečně byl parchant a ujel schválně, ale primární mentální nastavení je takové, že já jsem svého štěstí strůjcem, a pakliže vidím už jen koncová světla odjíždějícího vozu, můžu si za to sám.

S tím bude asi spojená další věc, a sice to, jak udílíme rady. Zůstaňme u toho autobusu. Kamarád si mi stěžuje, že mu často ujíždí autobus. Z pohledu Čecha ho ten řidič evidentně nemá rád. Já mu chci poradit, a můžu to udělat kladně i záporně. „Tak máš chodit včas,“ řeknu mu. Nebo: „Tak nemáš chodit pozdě.“

Angličan by to mohl říct v zásadě stejně, ale to by musel chtít vědomě být hnusný. Jeho primární mentální nastavení, které se odráží ve struktuře jeho rodného jazyka, mu velí říct: „Myslím, že bys měl chodit v čas,“ popřípadě: „Nemyslím, že bys měl chodit pozdě.“

Čech, který by se z nějakého důvodu pokoušel o podobnou zdvořilost, aby nejspíš řekl: „Myslím, že bys neměl chodit pozdě.“ Detail? No, jak se to vezme.

Zaprvé, Angličan vám nechce nic předepisovat a tvářit se, že ví, co byste dělat měli a neměli. To je přece vaše věc a vy svůj život žijete, jak uznáte za vhodné. Takže když už vám udílí radu, podtrhne, že si pouze myslí, co by mohlo být lepší, a tím vám dá na vědomí, že si máte dělat, co chcete. A i kdyby ho vaše neschopnost stíhat autobusy vytočila natolik, že by sáhl po něčem tak hrubém, jako je ZÁPOR, zachoval by dekorum a řekl by vám, ŽE SI NEMYSLÍ, ŽE BYSTE MĚLI CHODIT POZDĚ. (I don’t think you should come late). Slyšíte, klidně si choďte pozdě, je to vaše věc. Ale pokud chcete stihnout ten autobus, tak si on, s dovolením, nemyslí, že je to nejvhodnější strategie. Ale je to samozřejmě na vás.

Nebo tohle. Určitě se vám stalo, že jste si koupili zmrzlinu, udělali pár kroků a ona vám spadla. Slyšíte? ONA VÁM SPADLA. Kdo za to může? Ta potměšilá zmrzlina.

Když se totéž stane Angličanovi, tak ho to samozřejmě taky nepotěší, ale jazyková kultura jeho vlasti, promítnutá do jeho uvažování o světě, mu velí prohlásit, ŽE JI UPUSTIL. (I dropped it.) Kdo za to může? Zmrzlina? Kdepak. Ten, kdo má nešikovné ruce.

Je to možná příliš odvážné tvrzení, ale mám podezření, že dokud nám budou v české kotlině autobusy ujíždět a zmrzliny padat, najde se vždy dost takových, co přesně vědí, co máme a nemáme dělat. A my pak budeme zase jenom obětí velkých i malých dějin.