Jedním z prvních problémů, na které začátečníci v angličtině narazí, je tvorba otázek. Na rozdíl od češtiny a španělštiny nestačí v angličtině pouze zvednout hlas na konci věty, tedy pokud nechcete vzbudit dojem, že jste danou věcí silně udiveni. Vytvoříte-li otázku stylem:

You live in Prague?

Vzbudíte dojem, že jste dosud dotyčného považovali za dobrého týpka a nyní nevěříte vlastním uším a nechápete, jak jste se v něm mohli tak strašlivě zmýlit.

Pokud vám jde pouze o informaci, zda dotyčný v Praze bydlí, či ne, protože si ho potřebujete zařadit do jedné ze dvou skupin, do kterých řada lidí dělí obyvatele naší vlasti, totiž mezi „potenciálně normální lidi“ a „Pražáky,“ potřebujete pomocné sloveso „do.“ Samozřejmě v patřičné osobě a čase, takže prakticky „do, does, did.“

Kýžená zjišťovací otázka potom bude znít:

Do you live in Prague?

Načež dotyčný řekne:

Yes, I do, nebo: No, I don’t.

a hned máte jasno, jestli ho máte pozvat na pivo nebo mu oběhnout auto s nějakým malým ostrým kovovým předmětem. Jako učitel můžu potvrdit, že vštípit studentům tuto gramatickou strukturu není otázka deseti minut. Mnohdy ani deseti lekcí a v některých smutných případech ani deseti let. Proto mě, jakožto učitele, jemuž leží na srdci blaho mých svěřenců, vysloveně bolí, když mí žáci, kteří tuto gramatickou gymnastiku již zvládli, narazí na větu typu:

What happened?

a cítí se zrazeni, protože tam žádné ´do´ ani ´did,´ natož ´does´ není a učitel se stejně tváří, jako že je to v pohodě a nejeví tendence nikoho majznout přes prsty pravítkem. Jak je to možné? ptají se mě němými vyčítavými pohledy.

Nuže, to máte tak. Vzpomínáte, jak jste se na základní škole rozčilovali na učitelku češtiny, proč vás mučí nějakou pitomou větnou skladbou? Proč vám bije do hlav pojmy jako podmět, přísudek a předmět? Jak jste si říkali, k čemu že vám to je? Jak jste byli skálopevně přesvědčeni, že je to naprosto k ničemu? Tak teď uvidíte, jak jste té nebohé, utrápené staré paní křivdili. Tedy, popravdě, ono jí tenkrát bylo třicet, ale aspoň vidíte, jak krutě dovede školství člověka poznamenat.

Vezměte si tyhle dvě věty:

Who do you know?

Who knows you?

Už jsme si řekli, že obě jsou dobře, i když chápu, že to někomu může přijít po všem tom úsilí a bezesných nocích probdělých nad učebnicí gramatiky jako do nebe volající křivda. Rozdíl mezi těmito větami je následující:

Koho znáš?

Kdo zná tebe?

Takže si nyní uděláme základní větný rozbor, abychom se dobrali systému tohoto šílenství.

V prvním případě: „Who do you know?“ funguje „who“ jako předmět. Podmětem věty je samozřejmě „you.“ Připomeňme si, ač doufám, že to není nutné, že podmět je ten KDO TO DĚLÁ, a předmět je TEN, KOMU SE TO DĚJE. Podmět je vždycky v 1. pádě. Kdo – Co. Když je to v kterémkoliv jiném pádě, třeba KOHO-CO, není to podmět. To pro naše účely úplně postačí. Když je náš neznámý pan WHO zároveň pachatelem děje, tedy podmětem, nepoužíváme do, does, did. Ta-dá.

Pár vět jako příklad:

Who do you help? Komu pomáháš?

Who helps you? Kdo pomáhá tobě?

Who did he kill? Koho zabil?

Who killed him? Kdo ho zabil?

What happened? Co se stalo? (To, co se stalo, je to WHAT. What je tudíž podmět, ergo žádné DO)

Who did it happen to? Komu se to stalo? (Podmět je „it.“ Who je nebohá oběť, tedy „předmět.“)

A zde naše dnešní pátrání po zmizelém pomocném slovese končí. Protentokrát. Pokud máte dojem, že jsme ho tak docela nenalezli, můžete se mnou v řešení tohoto zapeklitého případu pokračovat v nadějně znějícím příštím blogu: Záhadné zjevení pomocného slovesa.