JAK TO VIDÍM JÁ II. Proč učím.

JAK TO VIDÍM JÁ II. Proč učím.

Publikováno: 13. 9. 2016 Autor: Anna M.

Proč učím? Protože mě to baví, především. Nebudu předstírat, že se občas nemusím nutit. Nebudu tvrdit, že jsem pokaždé perfektně připravená. Stojím oběma nohama na zemi. Většinou. Čas od času si po hodině připadám, jako bych byla jednou nohou v hrobě. Totálně zmožená, vyřízená. Ale navzdory všemu je učení činnost, kterou dělám ráda. Proč? Především proto, že za svým úsilím, za hodinami strávenými v potu a slzách vidím výsledek, vidím, že jsem se nemořila nadarmo. A přesně to, to je pro mě naprosto zásadní. Hledám zjednodušení, abych své myšlenky přiblížila: (je to směšné a banální, ale…) ráda zametám. Prostě proto, že je zde jasná hranice mezi uklizeným a neuklizeným. Mezi před a po. S učením je to stejné. Má výsledek, má smysl. Nemylme se, nejedná se pouze o zvolání Heuréka! O skoro hmatatelný (v každém případě dobře ověřitelný) rozdíl umí/neumí. Onen hledaný cíl je z velké části jinde: v souvislostech, postupech, pohledu na svět a sebe samého. V možnostech.

Jedno hezké slovní spojení to vystihuje elegantně: rozšiřují se obzory. Důležitá je samozřejmě i „lidská složka“. Necítím se být členkou humanitární organizace, v žádném případě. Nicméně svým působením, alespoň doufám, pomáhám. (Už vidím, jak se někteří nejmenovaní zašklebí, že by přece radši dělali c o k o l i v jiného, a ty úkoly? To má být pomoc? Těmto nejmenovaným se omlouvám – bláhově jsem si myslela: ano, má.) Předávám to málo zkušeností, kterými oplývám, snažím se odemknout vrata, za nimiž se skrývá mnohem kratší cestička ke stejnému cíli, nebo naopak některá dvířka zase rychle zamykám… Jdeš správným směrem, ale ne po správné cestě, říkám.

Další složky zmíněného proč, proč mě učení baví, jsou sobečtějšího rázu. Potkávám stále nové a nové lidi, seznamuji se s různými názory, způsoby myšlení i životními osudy. Je to pestrobarevná škála, jejíž jsem součástí. Fascinující! I já se musím měnit. I já se musím neustále učit, musím den co den přemýšlet nad prací, kterou dělám. Jak by šla dělat ještě lépe, ještě efektivněji. Jak zaujmout nové dítě, jak mu vysvětlit to a ono, když přemýšlí jinak než já. Nutnost neustále pracovat sama na sobě je z mého pohledu obrovský přínos – nenudím se, protože nedělám stále totéž. Pročítám si vše, co jsem napsala. Zapomněla jsem. Maličkost. Zapomněla jsem zdůraznit, že to hlavní, nepodstatnější a nejdůležitější, je řečeno hned na začátku.

Učím, protože to dělám strašně, strašně ráda. Protože mám pocit, že jsem pak ultra perpetum mobile. Veškerá vydaná energie se mi totiž několikanásobně vrací. Nevěříte? Děti vskutku umí zázraky. Ale raději až příště.