Když jsem začínala s Francouzštinou, byla jsem na tom podobně jako Joey z Friends. Je m’appelle Claude? No jasně – ž blá blé blů. Až na to, že jsem si své špatné výslovnosti byla, na rozdíl od sebevědomého Tribbianiho, ze začátku vědomá.

Francouzsky se učím od dvanácti let – byl to můj první jazyk na gymnáziu a od druhého stupně gymnázia jsem měla příležitost praktikovat ho na výměnných pobytech. Bakaláře jsem studovala v Čechách, ale do země, kde se mluví řečí, která zní za všech okolností jako poezie (alespoň mě, a to i když mě třeba na křižovatce seřvává protijedoucí řidič), mě to pořád táhlo. A tak jsem tam odjížděla jako dobrovolník, na Erasmus, později za muži a za vínem.

Magistra už jsem tam vystudovala celého. Dnes je to pět let, co je Francie mým druhým domovem. Ale zpátky k přízvuku. Mám ho pořád, nejsem z bilingvní rodiny, mí francouzštináři na střední také neměli vzorovou výslovnost a některá tak banální slova jako „vélo“ (kolo), mě okamžitě prozradí. A to si pak vyslechnu, že jsem z Ruska, nebo alespoň z „l’Europe de l’Est“. Dřív mě to štvalo, přišlo mi to nespravedlivé – vždyť Francouzi jsou národem lidí, kteří s hrdostí říkají pavoučímu muži „Spíderman“. Trávila jsem spoustu času posloucháním nahrávek a četbou nahlas. A stejně jako Joey jsem sama sebe chválila za pokroky : „no jó, mam na to od přírody talent, navíc mi to usnadňuje můj hudební sluch...“ a nechápala jsem, jak někteří čeští expati ve Francii mohou vyslovovat tím naším českým akcentem a la „dežaví“.

Rozčarování přišlo, když jsem se nedávno dovolala so své hlasové schránky a slyšela jsem, jak zním na nahrávce já. Mám prostě přízvuk „výchoďáka“ a nic s tím neudělám. On může být vlastně, pokud se ho člověk nesnaží násilně maskovat, docela příjemný.