Matematiku jsem nesnášel. Asi jako 70% studentů, kteří zde hledají doučování. Uhrával jsem jí ztěžka na trojku na vysvědčení. Co se ale stalo, že se z ní stal můj nejoblíbenější předmět, který právě teď doučuji? Začalo to tím, že jsme v deváté třídě dostali novou matikářku.

Nechtěla po nás nic. Jenže při výkladu nebrala zřetel na ty pomalejší, jimž nebylo z hůry dáno v matematice vynikat, ale "jela" podle matematických géniů naší třídy. Což se projevovalo na testech, ze kterých byla průměrná známka 3,7. Tomu tempu a stylu výuky jsem prostě nemohl přijít na chuť. Pak přišel druhák a s ním první životní volba - jaký seminář si zvolit? Baví mě dějepis, ale zase matika je více uplatnitelná. Co kdybych jí zkusil? A nebude to jen další trápení navíc? Ne, budu radši spokojený chudák nešťastný boháč (docela filozofické tvrzení, jako z pohádky). Nevím už co se stalo, jestli mě přemluvili kluci nebo jsem se jen dobře vyspal - jednoho dne jsem se přepsal na matematický seminář - a byla to jedna z nejdůležitějších a nejlepších voleb v mém životě. Pan učitel byl skvělý. Každou teorii odůvodnil primitivním důkazem. A já jsem pochopil, co vlastně je matematika. Není to učení se vzorečků, ale skvělá hra, při které všechna kolečka zapadají do sebe. Ať si říká kdo chce co chce, na učiteli záleží. Ani já nebyl matematické eso. A stále nejsem. Z matematiky jsem měl pořád trojku, ale bylo mi to úplně jedno. Věděl jsem při hodinách co, proč, jak, a to mi stačilo.

Po přijímačkách na VŠE (kde jsem z matematiky měl 100 %) a maturitě (kde jsem maturoval 2x za matematiky a oboje jsem dal za jedna) jsem si uvědomil, že naše matikářka nebyla zlá. Jen chtěla, abychom byli ti nejlepší mezi jinými školami. A to se jí povedlo. Je vidět, že o známky nejde. Jde o to, co umíte a jak vás to baví.