Rodiče mě vždycky vedli k tomu, abych se radovala z vlastních pokroků, i z těch nejmenších, jelikož každý takový krůček vpřed dokazuje, že se posouvám dál.

A právě to se snažím učit i své studenty - pravda občas to dá zabrat více než samotná probíraná látka :) Myslím, že především děti by se měly již od útlého věku učit, jak mít radost z vlastního zlepšení - pokud tomu tak není, hrozí, že dítě nedokáže ocenit svou píli a přestane mít o učení nových věcí zájem. Ale ještě horší situace nastává, pokud rodiče své děti za jejich snahu nechválí, berou jejich úspěchy jako samozřejmost a naopak se zaměřují na stinné stránky svých ratolestí, respektive jejich neúspěchy. Dítě si to pak vyloží tak, že ať se snaží sebevíc, rodiče to stejně neocení a snažit se, samosebou, přestane. A pokud mu bude neustále předhazováno něco, co mu nejde, s čím má problém, uzavře se dítě zcela do sebe a nebude s rodiči chtít sdílet už vůbec nic. A to přece žádný dobrý rodič nechce. Tímto bych proto chtěla všem rodičům (ale i učitelům) připomenout, aby své děti chválili i za sebemenší úspěchy a pokroky, neboť dítě jakožto vyvíjející se človíček potřebuje vědět, že je v něčem dobrý a že díky své snaze se bude neustále posouvat vpřed.