Během mé dráhy doručovatelky jsem se s problémem MOTIVACE setkala jen jednou. Doučovala jsem pod záštitou neziskové organizace, která sdružovala pěstounské rodiny. Jako doplňkovou službu nabízela dětem z těchto rodin doučování. Chlapce jsem měla doučovat v podstatě vše. Okázalý nezájem doprovázel všechny společné hodiny.

Zprvu jsem na hodiny docházela plna elánu a odhodlání. Nadšení mě ale brzy opustilo. Čtrnáctiletý vejlupek mi nahlodal mé doučovatelské sebevědomí. Proč je dobré ovládat matematiku, český jazyk a dějepis jsem ještě byla schopna obhájit. Horší to bylo s němčinou. Když nezabralo staré dobré "kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem", uchýlila jsem se k čistě pragmatické potřebě tohoto jazyka. Od chlapce jsem věděla, že jeho maminka pracuje v Německu a vydělává si tam slušný peníz. Proto jsem na to šla od lesa a začala jsem chlapce očkovat tím, že by přece mohl také pracovat v Německu a vydělat si balík, za který si následně koupí všechny ty iPhony, Air Maxy, Bubble Tea a další nezbytnosti dnešní omladiny.

Chlapec mě vzápětí usadil s tím, že jeho maminka německy také neumí a peněz má beztak dost. Nechtěla jsem se pouštět do debaty o tom, jaké povolání jeho maminka zastává, a tak naše diskuze skončila a já jsem na jeho otázku, proč se učit německy, neuměla odpovědět.