Jak uvádím na svém profilu, studuji obor asistent v pedagogice, což znamená práci s mentálně postiženými, sociálně znevýhodněnými či jinak handicapovanými dětmi, studenty. Většina mých studentů, které doučuji z angličtiny, češtiny a matematiky má dysgrafii či dyslexii, což vnímám jako nejrozšířenější poruchy učení 21. století. Díky studiu vím, jak s těmito studenty pracovat a naopak díky studentům vím, že tento obor je pro mě to pravé. Setkávám se s nezájmem ze stran škol, které děti s touto poruchou nazývají línými. Učitelé jako by snad nechápali, že žáci "trpící" dysgrafií a dyslexií mají problémy v mateřském jazyce, tudíž cizí jazyk je pro ně nepředstavitelnou výzvou a mnohdy i utrpením. Největší problémy mají s tím, že se každé slovíčko, na rozdíl od češtiny, jinak píše a jinak vyslovuje. Já se těmto žákům snažím angličtinu zpříjemnit a pomoc jim od bourat jejich strach z neúspěchu, jelikož tyto děti si myslí, že jsou k ničemu a že jim to nikdy nepůjde. Což je nesmysl, protože po pár hodinách s nimi zjistíte, že nejsou líní, nejsou hloupí, jen se tak s nimi zachází. Přitom jsou velmi chytří a učenliví, jedinou překážkou je psaný projev, který je pro učitele rozhodující. Pokud jste se někdy setkali, byť u sebe nebo u svých ratolestí, s neadekvátním či až nelidským přístupem ze strany pedagogů, neváhejte mne kontaktovat, ať už s žádostí o doučování nebo se svými zkušenostmi. Myslím si, že se všichni shodneme na tom, že považovat dítě s problémem za dítě líné, je z pedagogického hlediska zcela nepřípustné.