Je několik typů lidí, kteří vyhledávají pomoc soukromých učitelů. Jsou tady dospěláci, kteří potřebují někoho časově flexibilního, někoho, kdo pochopí, že se tento týden neučili, protože byl vánoční úklid. Dále máme puberťáky, kteří na doučování chodí neradi a jen z donucení rodičů, aby se ‚přece sakra zlepšil v té matematice‘.

A pak jsou tady děti, se kterými si hrajete a děláte, že je při tom něco učíte. Rodiče vás tady berou jako levnou chůvu a učitelku v jednom. Občas se setkávám s posměšky typu: Co může tak malá holka potřebovat doučit? Proč se někdo v jejím věku rozhodne učit španělsky? To si to nemůže vygooglit? Zas a znovu vysvětluji, že je nejlepší začít s doučováním dříve než později.

Když má deváťák dělat přijímačky a neví jak sčítat zlomky, tak je to problém. Individuální přístup doučovatele je mnohem praktičtější a úspornější než projíždění internetových diskusí. Šetří to čas i nervy. A že se někdo rozhodne učit se novým dovednostem na „stará“ kolena? No a co? Kdo se učit chce, pro toho tady jsme.

Doučování rozhodně není něco, za co by se člověk měl stydět. Spíš naopak. Je to známka toho, že se chce zlepšit. A to je v pořádku.